Historie budovy

Historie budovy

 

 

Bratmannovi v Kloboukách

 

Bratmannovi přišli do Klobouk v závěru 18. století, město v té době bylo na vrcholu spjatém s konjunkturou soukenické výroby. Dne 24. ledna 1799 se šestadvacetiletý soukeník František Bratmann, žijící toho času na čp. 198, oženil s Veronikou, osmnáctiletou dcerou po zemřelém Janu Blažíkovi. A už týden po svatbě, 31. ledna 1799, postoupila Tereza, vdova po Janu Blažíkovi, kloboucký podsedek číslo popisné 115 svému zeti Františkovi, potažmo jeho ženě, své nejstarší dceři Veruně. František a Veronika Bratmannovi se roku 1800 usadili na domě čp. 115. Již koncem listopadu 1799 se jim narodil syn František, který ale v polovině listopadu roku 1800 – už v čp. 115 – umírá. Bratmannovi pak měli ještě dalších osm dětí: Josefu (1802–1862, roku 1819 se provdala za Františka Hladkého, mydláře z Uherského Brodu), Veroniku (1804–1806), Annu (1806–1807), Františka (1808–1882), Jana (1810–1811), Františku (1813–1817), Josefa (1817–1887) a Lucii Terezii (1818–1898, roku 1836 se vdala za koželuha Antonína Zubka). Veronika Bratmannová zemřela 19. listopadu 1831, František Bratmann, který do paměti města vstoupil také tím, že spolu s Josefem Struškou dali roku 1820 postavit u cesty k Poteči kříž (dnes označovaný jako kříž na Trhovisku), zemřel 17. června 1840.

Dospělosti se dožili jen dva ze čtyř synů Františka a Veroniky: František a Josef.

František se 5. února 1838 oženil s Františkou, dcerou krásnobarvíře Kristiána Gessnera, a žili spolu na náměstí v čp. 171. Podnikal v soukenické výrobě, k roku 1850 byl největším daňovým poplatníkem ve městě. Od srpna 1850 do podzimu 1855 a poté ještě od července 1864 do července 1870 byl klobouckým starostou.

Josef, který se svou rodinou zůstal v čp. 115, byl soukeníkem, postřihačem a časem také podnikatelem ve stavebnictví. Dne 6. února 1843 se oženil s Františkou, dcerou klobouckého černobarvíře Josefa Švacha. Narodily se jim dvě dcery: Františka (1845, roku 1865 se vdala za koželuha Františka Fojtíka) a Veronika (1846, roku 1865 se vdala za obchodníka Jana Matyáše). Dne 21. února 1847 ale Františka Bratmannová zemřela. A tak se 11. října 1847 ženil Josef podruhé, a to s Rozálií, dcerou koželuha Karla Matyáše. Josef a Rozálie spolu měli 13 dětí: postupně se jim narodili Josef Mikuláš (narozen 5. prosince 1848, k 31. prosinci 1869 je psán jako kupecký pomocník), Karel (1850–1850), Ferdinand (1851–1870, ještě k 31. prosinci 1869 byl sládkem v Příkazech), Emanuel Karel (1852, k 31. prosinci 1869 je uveden jako soukenický tovaryš), František (1854, k 31. prosinci 1869 je psán jako soukenický tovaryš), Julius (1856–1873), Agnes (1858–1859), Jan (1860), Kristián (1864), Rozálie Kateřina (1865, roku 1886 se provdala za zvěrolékaře Rudolfa Dresslera), Rudolf (1868, prodělal úspěšnou vojenskou kariéru, k roku 1922 byl jmenován generálem V. hodnostní třídy československé armády), Josefa Anna (1870–1872) a Eduard (1874–1889).

K 31. prosinci 1880 byli na čp. 115 zapsáni manželé Josef a Rozálie Bratmannovi spolu s dětmi Josefem (kupec ve Vídni), Emanuelem Karlem (kupec ve Vídni), Františkem (soukromý úředník: Orahovica, Slavonie), Kristiánem (student v Kroměříži), Rozálií, Rudolfem a Eduardem; k ruce byli Bratmannovým služka a pacholek. O deset let později už ale byla situace v čísle 115 zcela jiná.

Na základě trhové smlouvy ze 14. září 1883 („manželé p. Jozef a p. Rozalia Bratmann jsou žalovaný, všestranně stíhaní a vede se proti nim také již exekuce“, známé dluhy byly vyčísleny na 4360 zlatých) bylo vlastnické právo k čp. 115 zapsáno na „firmu Joz. a Em. Bratman“. Bratři Josef a Emanuel Bratmannovi, k roku 1880 psaní oba jako kupci ve Vídni, tedy zprvu podnikali společně, měli „ve Vídni zavedený obchod“. Jejich otec Josef Bratmann zemřel 18. března 1887. K 31. prosinci 1890 sčítání lidu eviduje v domácnosti jen vdovu Rozálii a služku. A o rok později – 7. prosince 1891 – Rozálie Bratmannová umírá. Číslo popisné 115 osiřelo.

 

Hodlám postaviti…

 

V polovině devadesátých let si nechal Josef Bratmann na stavební parcele svého rodného domu postavit nevídanou stavbu. Žádost o povolení stavby podal 21. června 1895: „Já hodlám postaviti v mé vedle farní zahrady a cesty kostelní, potahmě hřbitovní, ležící zahradě postaviti nový dům na jedno patro z tvrdé hmoty s pokrytím dle plánů, které ve dvojím vyhotovením přikládám, a poněvadž dnes znalce i mé sousedy pohotově mám, tak žádám, by slavné představenstvo mé stavební místo ještě dnes dopoledne ohledati nechalo a mi pak povolení ku stavbě této udělilo.“ A skutečně se ještě 21. června sešla stavební komise, sousedé a znalci. V protokolu z tohoto jednání čteme: „Na žádost pana Jozefa Bratmana, obchodníka ve Vídni a majitele domů č. 114 a 115 ve Val. Kloboukách, [...] na základě předložených nákresů [...] ze dne 12. června 1895 bylo ohledání stavebního místa na dnešní den ustanovené, při kterém byli přítomni žadatel stavby p. Jozef Bratman, p. Hubert Gesner, architekt, a p. Jakob Haas, zednický mistr zde, co znalcové, dále sousedé: důstojný pan P. Antonín Přemyslovský, děkan, p. František Bratman co patronátní representant, p. Ant. Zima a p. Frt. Ludikovský, obecní rádní, a Helena Šerý č. 116. Tím, co udal p. Jozef Bratman, jakož i pomocí plánu na jisto postaveno, jak má celá tato stavba býti. Pan Jozef Bratman hodlá totiž vystavěti nový dům v jeho zahradě parc. č. [číslo neuvedeno – pozn. autor] na jedno patro, 18,73 m dlouhý a 12,48 m široký, z tvrdé hmoty a břidlicovým pokrytím a má obsahovati:

1. v přízemí: jeden obytný pokoj – 1 kuchyně, 1 spižírna, 1 krám a 1 zásobárna,

2. v I. patře – jeden pokoj, jeden salon – jedna jídelna, jedna kuchyně, jedna špizírna a veranda.

Komíny budou ruské 16 cm ve světle, na húře dvojitými železnými dvířkami opatřené a půda pálenými cihlami vyložena. Hlavní schody do I. patra budou kamenné a vedlejší schody z přízemí na půdu dřevěné.“

Přítomní sousedé se vyjádřili v tom smyslu, že proti stavbě nemají námitek. „Pak podali obá znalcové své zdání, že ani z veřejných příčin stavbě nic nevadí, pakliže jen ouplně šetřeno bude předložených plánů, budou-li totiž zdi silné tak, jak udáno, a upotřebí-li se tvrdého staviva,“ podepsáni Haas a Gessner. Stavební komise se usnesla, že se shoduje „úplně s dobrozdáním výše jmenovaných znalců“. A už příštího dne, v sobotu 22. června 1895, bylo vydáno stavební povolení „ku postavení nového domu na jedno patro v zahradě při domech č. 114 a 115 se nalézající“.

A jak rychle se seběhlo zahájení stavby, tak se rychle odehrála o více než rok později i kolaudace. Prvního září 1896 Josef Bratmann píše: „Jelikož stavba tato nyní ukončena jest a já nový dům v nejkratší době obývati zamýšlím, tak prosím slavné představenstvo obce, ráčiž mně po komisionelním jednání: 1. povolení k obývání naduvedeného domu uděliti a 2. současně k účelu osvobození od domovní daně vysvědčení o tom vystaviti, že stavba naduvedeného domu dnešním dnem ukončena byla a dům ještě obýván, potahmo upotřeben není.“ A už v 11 hodin dopoledne se toho dne na místě sešla příslušná komise. Kolaudaci byli přítomni Josef Bratmann, dr. Sigismund Grohs, obvodní lékař, a Leopold Beneš, místní stavitelský mistr (předvolán byl ovšem původně Haas). Po ohledání domu dali oba znalci vyjádření: „Znovuvystavený dům pana Jozefa Bratmana ohlédli jsme ve všech částech náležitě a shledali, že stavba docela dle schváleného nákresu se děla, a zde také, co se týče zdravoty, žádná vada nestává a seznali také obá tito p. p. znalcové, že není žádné překážky, by se v tom novém domě majetník ihned ubytoval.“

 

 

Nad hlavním vstupem je kovová tabulka s čísly popisnými: 114–115. Ještě roku 1896 zachytil novostavbu perokresbou Gessnerův spolužák Alois Ludwig. Výše uvedený popis stavby velmi cenně doplňuje informace, které nám dává Ludwigova kresba půdorysu prvního nadzemního podlaží, publikovaná roku 1897. – Pro dokreslení situace doplňme, že 29. července 1896 shořela téměř polovina Klobouk a že oblast, kterou zničil požár, těsně sousedí s novostavbou.

Z předložených nákresů se dochovaly archy číslo 1, 3 a 4. Výkres číslo 1 (44,7 x 63 cm) nese dvě uliční fasády, totiž pohledy od města a od kostela, výkres číslo 3 (45,5 x 63 cm) přináší pohledy od fary (dvorní fasáda) a ze zahrady, výkres číslo 4 zahrnuje krov, situační nákres a řez. Srovnáváme-li navrženou podobu fasád s tím, co bylo posléze realizováno, zaujme nás absence balkónu, jiná kompozice okenních otvorů na fasádě k městu a odlišné pojetí výzdoby. Navržená výzdoba byla především florální (jen na fasádě k městu jsou dva portrétní medailony, v realizované podobě byly portréty umístěny mezi vertikální okenní osy a orientovány pohledy k sobě), z atributů boha Merkura vidíme jen kotvu; k hojnějšímu využití antropomorfních a animálních motivů, stejně jako k hluboce propracované symbolice odkazující k Merkurovi tedy Gessner dospěl až v další fázi, kdy také přibyly datace a stavebníkův monogram.

Pohled na fasádu od města má v návrhu čtyři okenní osy namísto posléze realizované kompozice trojkové. Poněkud těžkopádnější výzdoba krajních vertikálních os s dominujícími vázami byla v realizované podobě odlehčena a provzdušněna; okenní otvor pod zimní zahradou byl z oválného změněn na obdélníkový. Nad třemi otvory výkladů obchodu v přízemí je na Gessnerově návrhu textové pole s dvanácti písmeny abecedy: zde měl být zjevně v budoucnu umístěn název obchodu, k realizaci nápisu však poté nedošlo, pouze v první polovině 30. let zde byl nápis: F. GINTER. Myslím, že by bylo vhodné zaplnit toto stále prázdné textové pole nápisem s adekvátním fontem písma: ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA.

 

 

Arch číslo 3 nese pohledy od fary a ze zahrady. Oba jsou velmi cenné, neboť z historických materiálů jejich podobu známe jen částečně (neúplné informace máme především o dvorní fasádě), oba tyto pohledy navíc doznaly v minulosti řady (bohužel negativních) změn. Pohled ze zahrady s dominantní zimní zahradou a věží byl ve srovnání s Gessnerovým návrhem upraven opět především z pohledu distribuce okenních otvorů (původně mělo být okno i pod zimní zahradou, posléze bylo změněno i prosvětlení schodišťové věže). – Dvorní fasádu Gessner pojal geometricky: horizontální linie, obdélníky, ovály a na koso postavené čtverce, trojúhelník střechy druhé schodišťové věže. Realizovaná podoba je výrazně odlehčená, klidnější, a to nejen po stránce výzdoby. Rezignováno bylo na okenní otvory po pravé straně schodišťové věže, změnila se i struktura otvorů po levé straně věže, kde navíc přibyl malý lehký balkón. Nad střechou schodišťové věže přibyl vikýř.

Chybějící arch číslo 2 zjevně obsahoval půdorysy přízemí a prvního patra; jedná se tedy o arch, který byl z praktických důvodů v budoucnosti při různých úpravách užíván nejvíce.

Na všech dochovaných arších je razítko firmy JOS. & EM. BRATMANN (Wien, IV., Schwindgasse 13), která toho času byla vlastníkem nemovitosti, dále drobný podpis Gessnerův a výrazný podpis zednického mistra Haase, který realizoval stavební práce; archy číslo 1 a 3 jsou ještě podepsány Josefem Bratmannem. Zdá se tedy, že arch číslo 4 je z „úřední“ série výkresů a archy číslo 1 a 3 ze série, která zůstala u stavebníka a kterou stavebník také signoval.

Na základě kupní smlouvy z 31. srpna 1896 bylo vlastnictví nemovitostí (v celkové sumě 3000 zlatých, předně stavební parcela č. 587, na které byl dříve postaven dům čp. 114, a stavební parcela č. 586, na které byl dříve postaven dům čp. 115) připsáno Josefu Bratmannovi.

František Vácslav Peřinka roku 1905 napsal: „V moderním slohu vystavěná vila vídeňského sládka Bratmanna, Klobuckého rodáka, jenž z malých počátků vyšinul se na předního vídeňského průmyslníka, zdobí „Zákostelí“. Při vile jest rozkošná zahrada.“

 

Josef Bratmann

 

 

Ještě jako student stál Josef Bratmann u počátků českého kulturního života v Kloboukách, totiž u zakládání spolku Beseda Dobrovský. – Josef Bratmann, úspěšný vídeňský podnikatel v pivovarnictví, byl městem Valašské Klobouky, v jehož čele tehdy stál jeho bratranec František Bratmann, již 30. prosince 1890 poctěn – teprve jako třetí – udělením čestného občanství, a to „za značné podporování zdejších chudých a vůbec chudých školních dítek již po více let“. V usnesení obecního výboru je vyzvednuta dobročinnost Josefa Bratmanna a jeho choti a jejich „značné podpory chudým klobouckým žákům“.

 

 

Josefova žena Berta byla rozená Armbrusterová, narodila se ve Vídni 22. srpna 1857. Josef a Berta Bratmannovi měli zřejmě jen tři děti: Josefa (1891–1918), Bertu (1886–1978) a Markétu (1888–1981). Smlouvou z 16. října 1908 postoupil Josef Bratmann kloboucký dům a další majetky synu Josefovi. Josef Bratmann, úředník ve Valašských Kloboukách, ale zemřel 20. října 1918, celý majetek pak připadl rodičům. Ti jej následně smlouvou ze 17. září 1921 předali dcerám: Bertě Kerlinové („choť ředitele železáren v obci Kabola Poljana v župě Marmarošské, v Podkarpatské Rusi“, zemřela 17. dubna 1978 ve věku 92 let) a Markétě Budilové („choť úředníka ve Vídni, Prinzeugenstrasse, číslo 44“, zemřela 8. prosince 1981 ve věku 93 let). – Josef Bratmann zemřel 31. března 1924, Berta Bratmannová zemřela u své dcery Markéty 23. května 1932.

 

 

Josef Bratmann tedy byl v mládí velkým vlastencem stojícím u počátků českého kulturního života města (potažmo regionu). Byl úspěšným podnikatelem, byl ale také dobrodincem podporujícím v rodném městě chudé, zvláště pak školní mládež, ale také poměrně odvážným investorem, který si nechal v Kloboukách vystavět výjimečnou moderní stavbu od mladého studenta architektury, což lze ostatně také vnímat jako formu podpory – mladého talentovaného spolurodáka, pro kterého to byla vůbec první zakázka. Budiž podotknuto, že existuje vzdálená rodinná vazba mezi Josefem Bratmannem a Hubertem Gessnerem: Františka, sestra Hubertova dědečka, byla ženou Františka Bratmanna (1808–1882); Františkovým bratrem byl Josef, otec stavebníka domu čp. 114–115. A dodejme také, že vídeňské stavební zakázky v těchto letech svěřil Josef Bratmann starším a zkušenějším architektům: Ludwigu Baumannovi (1853–1936) – nájemní dům na adrese Müllnergasse 4 postavený roku 1896 – a Friedrichu Schachnerovi (1841–1907) – palác postavený v letech 1897–1898 na adrese Metternichgasse 4.

 

 

Hubert Gessner

 

 

Hubert Jan Karel Gessner se narodil 20. října 1871 jako čtvrté z pěti dětí klobouckého krásnobarvíře Karla Gessnera a jeho ženy Amálie rozené Čápové. Dne 15. září 1879 se jim narodil ještě syn František Karel, který se také věnoval architektuře a s bratrem Hubertem na některých projektech spolupracoval.

 

 

Skutečností je, že v matrikách je sice u narození všech dětí a také u úmrtí syna Karla Hynka (1867–1872) Karel Gessner uváděn jako krásnobarvíř (Schönfärber), ale od konce 60. let až přinejmenším do konce roku 1872 byl klobouckým poštmistrem. A tedy i v době, kdy se mu narodil syn Hubert. V té době také zkoušel podnikat v právě vzkvétajícím papučářství, a to společně s lékárníkem Ždichyncem (manufaktura byla založena roku 1871, v roce 1873 získala její produkce cenu na světové výstavě ve Vídni). Barvířskému řemeslu se nadále věnoval Karlův otec Alois (zemřel v březnu 1882), ale byl k němu veden také druhorozený Karlův syn Rudolf Karel (v materiálech sčítání lidu k 31. prosinci 1880 je psán jako barvířský pomocník v Novém Jičíně, o deset i dvacet let později už je ale psán jako papučář); prvorozený Karlův syn Alois byl k roku 1880 lékárníkem v Opavě. A k barvířskému řemeslu se vrátil i Karel. Dodejme, že přinejmenším od července 1864 do července 1870 a pak ještě od července 1873 do července 1879 a od března 1886 do července 1895 byl Karel Gessner členem klobouckého obecního výboru, v letech 1870–1875 byl členem okresní školní rady a od prosince 1886 do prosince 1893 místní školní rady.

V Kloboukách Hubert Gessner absolvoval měšťanskou školu, poté v letech 1885–1889 studoval na státní německé průmyslové škole v Brně. V období 1889–1891 absolvoval praxi u stavitele Otto Zemana v Bystřici pod Hostýnem, v letech 1891–1894 působil jako stavbyvedoucí a stavební kreslič u firmy Julius Lundwall v Opavě, od března do září 1894 byl vedoucím stavby u stavitele Ernsta Zubera v Moravské Ostravě. A od podzimu 1894 až do roku 1898 studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni.

V roce 1894 nastoupil do vedení jedné z architektonických škol vídeňské Akademie Otto Wagner. Působení profesora Wagnera přineslo v architektuře významný zlom, na kterém se vedle Wagnera samotného podíleli také jeho spolupracovníci a žáci. Například na ploše fasády nahrazovali historizující stylový aparát novou formou dekoru, orientovaného florálně nebo antropomorfně. Pro první léta Wagnerovy speciálky byly charakteristické na jedné straně tradiční vídeňský vztah k jižní středomořské klasice, na straně druhé pozdní historizující varianta čerpání z celé šíře stylové zásobnice. Jedním z těch mladých architektů byl Gessner.

Hubert Gessner je znám především jako jeden z věrných žáků profesora Otto Wagnera a je také považován za jednoho z nejvýznamnějších Wagnerových žáků. S řadou jeho děl se můžeme setkat především ve Vídni a vůbec v Rakousku. Kdo by se chtěl vydat ve stopách Huberta Gessnera – a jeho bratra Františka (na vídeňské akademii u Otto Wagnera studoval v letech 1903–1906) – po České republice, navštívil by – podle dnešních znalostí – pouhých osm měst a v nich by mohl obdivovat 15 stavebních realizací: Brno, Hradec Králové, Kroměříž, Liberec, Nový Jičín, Opava, Praha a – Valašské Klobouky. (Původně jich bylo 19: připočítávám dvě zbořené opavské stavby a dva zcela přestavěné objekty – ostravskou pekárnu a dům ve Strání-Květné.) Ze zmíněných 15 realizací Huberta Gessnera na území České republiky, z nichž na šesti se spolupodílel jeho bratr František, je jich v Kloboukách pět. Ve Valašských Kloboukách realizoval také čp. 177 (zájezdní hostinec Františka Bratmanna, projekt 1896), čp. 189 (dům Jana Horného, spolu s Otokarem Bémem, 1896/1897), čp. 249 (dům Františka Růžičky, spolu s bratrem Františkem, 1907), ale také čp. 39 (občanská záložna, spolu s bratrem Františkem, 1909).

Hubert Gessner zemřel ve Vídni 29. ledna 1943.

 

 

Obytný a obchodní dům Josefa Bratmanna

 

Dům pro Josefa Bratmanna Gessner projektoval v závěru prvního ročníku vídeňské akademie; stavba je jednou z prvních realizací tzv. Wagnerovy školy. Základní hmota i schéma členění sice vycházely z renesance, ale její přehlednost relativizoval vně i uvnitř detail dekoru v podobě vláčných přírodních stékajících motivů. Na vznosném pozdně italizujícím konceptu uplatnil Gessner aktuální detail – štukový a kovový ornament florální a antropomorfní inspirace. Doplňme, že dílu Huberta Gessnera se v tehdejších odborných kruzích dostalo příznivého přijetí.

Novostavba nebyla projektována jako vila, ale jako obytný a obchodní dům, jak tomu bylo také u čp. 189, realizovaného pro Jana Horného. Takto je ostatně stavba charakterizována i na plánech: „PLAN / FÜR HERRN JOSEF BRATMANN / WIEN / ÜBER DEN NEUBAU EINES WOHN-U-GESCHÄFTSHAUSES / AUF DER PARZELLE N^o / IN / WALL. KLOBOUK“. V přízemí byla situována prodejna a sklad, v zadní části byly pokoj, kuchyň a spižírna, tedy malý byt – se samostatným vstupem a schodištěm do patra. Do bytu v prvním patře se z ulice vcházelo chodbou směřující k půlválcovému schodišti, které ústí v komunikační hale se vstupy do všech místností trojtraktové dispozice. Největší z nich – salon – byl otevřený jak do jídelny, tak do zimní zahrady. Apartmá bylo pojednáno luxusně s bohatou škálou uměleckořemeslných prací v kovu, skle, dřevě a štuku.

 

 

Vnější plášť byl koncipovaný ve dvou kontrastních rovinách. U obou uličních průčelí zvýrazňují klidnou ušlechtilost proporcí motivy zlatého řezu, magické trojky a vyváženost vertikálních prvků s horizontálními. Hmoty dvorního a zahradního průčelí byly naopak modelovány dramaticky. Vysazená korunní římsa pod mansardovou střechou, která byla původně ukončena zvlněnou kovovou atikou, opticky spočívá na ostění oválných podkrovních oken. Podepírají je mohutná bosovaná nároží a vlys s bohatou štukovou výzdobou. Na bočním průčelí byla výzdoba doplněna portrétními medailony, hlavním motivem vstupní fronty se stalo centrální pole, jehož dekor vrcholí hlavou boha Merkura. Dramatičnost dvorní a zahradní fronty určovaly nejen půlválce schodišťových věží, ale také obě navzájem diagonálně umístěné lodžie: jedna nad vstupem, druhá s konvexně projmutou zimní zahradou, která akcentovala zadní stranu domu.

Dvůr byl zakončen hospodářským objektem s domem zahradníka (domovníka). Větší část volné plochy zabírala zahrada s kašnou nad parterem s doprovodem smíšených dřevin; boční brankou byla také samostatně přístupná přímo z ulice.

Markus Kristan připomíná skutečnost, že Gessner byl jedním z mála Wagnerových žáků, kteří dostali během studií příležitost své projekty realizovat, jako další příklady uvádí ještě brněnský dům Ludwigových (Alois Ludwig, 1895 (?), první rok studia) a spořitelnu v Hollabrunu (Hugo Wanderley, 1898, druhý rok studia). V Kloboukách jsou hned tři realizace ze samých počátků Gessnerových studií (1895–1897).

Pavel Zatloukal konstatoval, že Bratmannův dům, jehož hmotová skladba osciluje mezi renesančním a barokizujícím principem, je mezní stavbou: je totiž jedním z nejranějších středoevropských příkladů počátků secese. Budiž vyzvednuto, že je vůbec první secesní realizací na území České republiky.

 

 

Na základě kupní smlouvy z 8. srpna 1928 získala kloboucký majetek Berta Kerlinová, ta jej ovšem k 25. březnu 1930 prodala Františku a Štěpánce Gintrovým. Od Gintrů pak vše odkoupil k 20. říjnu 1937 JUDr. Alois Líbal, bratr slavného jihočeského malíře Franty Líbala. A na základě rozsudku státního soudu z 29. dubna 1950 získal příslušný majetek stát. V roce 1992 byl dům v restituci vrácen rodině Líbalově (Ivo a Roman Líbalovi). Od roku 2002 je vlastníkem objektu Zlínský kraj: kupní smlouva je datována 11. února 2002; právo k hospodaření se svěřeným majetkem kraje má valašskokloboucká Základní umělecká škola. – Od roku 1958 je dům nemovitou kulturní památkou (ev. č. 10797/7-8068).

 

K výzdobě fasády

 

Gessnerem aplikované biomorfní a antropomorfní prvky lemují korunní římsy po téměř celém obvodu budovy, na jihovýchodním a jihozápadním průčelí zdobí také nadokenní římsy a na jihovýchodním průčelí stékají mezi okny prvního patra, toto průčelí je navíc doplněno dvěma portrétními medailony, datační deskou a deskou s iniciálami investora.

Portrétní medailony na jihovýchodním průčelí lze nejspíše interpretovat jako personifikace dvou umění – hudby a architektury, s dívčími tvářemi. Vlevo je Hudba (stylizovaný nápis MVSICA, dole jsou situovány lyra a flétna) s tváří více dívčí, křehčí a něžnější, vpravo je Architektura (stylizovaný nápis ARCHITECTVRA, dole pak jsou hlavice iónského sloupu a segment profilované římsy), tvář více racionální, řekněme „antická“ (!). Hudba jistě reflektuje preference Bratmanna, Architektura jako by – nejen z pohledu Gessnera – posvěcovala celou stavbu. Na fotografiích z přelomu 19. a 20. století můžeme vidět, že původně sestupovaly ornamenty pod Hudbou a Architekturou ještě níže, než je tomu dnes.

Datační deska a deska s iniciálami stavebníka, to jsou z dnešního pohledu malé hádanky. Na obou deskách nalezneme tři písmena, což odpovídá magii trojek, naplňující obě průčelí. Datace MCM označuje letopočet 1900: tuto dataci jako by primárně „diktovala“ třípísmenná struktura. Ale rok 1900 byl v závěru století vnímán velmi intenzivně, mnohé sféry umění usilovaly s končícím stoletím o nalezení nového stylu. Rok 1900 tedy lze chápat jako symbol nového, mladého, jako symbol energie, která přichází. – Magickou dataci MCM nalezneme také na královéhradecké vyšší obchodní škole, projektované Hubertem Gessnerem a jeho spolužákem Otokarem Bémem v červnu 1896 a postavené v letech 1896–1897, dále na klobouckém domě Jana Horného, projektovaném počátkem roku 1897 opět Gessnerem a Bémem a realizovaném ještě toho roku. V této souvislosti je pak zajímavý i návrh Otokara Béma na stavbu nájemního domu v Moravské Ostravě pro Josefa a Matyldu Hýbnerovy z roku 1898: také zde totiž vidíme datační desku MCM. Tato datace se tedy objevuje již čtyřikrát v jednom „autorském“ okruhu na projektech a stavbách z let 1895–1898: to už není náhoda. Pojmenování vize? – Ale jak si poradit s iniciálami JFB? Stavebníkem byl Josef Mikuláš Bratmann, jeho kmotry byli koželuh Karel Matyáš a jeho žena Františka, Josefova manželka se jmenovala Berta… (Například v interiéru na schodišti se setkáváme s monogramem JB, mimochodem – symetricky k němu nalezneme symboliku boha Merkura.) Že by F jako latinské „filius“: Josef syn Bratmannův?

V meziokenním prostoru v úrovni prvního patra vstupního průčelí je situováno centrální pole, plastika odkazující ke sféře římského boha Merkura, patrona obchodníků, tedy řekněme Bratmannova stavu (zároveň si připomeňme, že část přízemí domu sloužila jako „krám“). Vidíme Merkura s okřídleným kloboukem petasos, kotvu, okřídlené kolo (Merkurovy opánky byly okřídlené, byl poslem bohů) a caduceus (hůl ovinutá dvěma hady). Na nadokenní římse nacházíme opět caduceus, křídla, okřídlené kolo (odkazující k Merkurově ochraně poutníků a lidí na cestách), ale také kotvu, kolo štěstěny (Merkur byl považován také za boha štěstěny, zisku, ale i domácího blahobytu) a dvě dobytčí lebky (Merkur byl též ochráncem pastýřů a stád a jeho atributem bývá beran, čtyři beraní hlavy ostatně nacházíme na jihovýchodním průčelí u datační desky a desky s iniciálami stavebníka, stejně tak se na tomto průčelí – na nadokenní římse – objevují dvě dobytčí lebky); zcela vlevo je umístěn glóbus. Dodejme, že Merkur je v mytologii také průvodcem duší zemřelých.

 

 

Ale povšimněme si ještě sloupu podpírajícího stříšku balkónu v prvním podlaží. Je součástí jihozápadního průčelí, ale také není. Nese portrét Dionýsa, římského boha vína a nespoutaného veselí, ale také boha úrody a plodnosti. Na hlavě má věnec z listů révy, pod ním je réva s plody hroznového vína. Ještě níže pak vidíme syrinx – Panovu flétnu, tedy odkaz na Dionýsova společníka Pana, boha lesů, pastvin a stád. Dionýsos shlíží na příchozí a rozjařeně se usmívá; nebuďte jen vážní, odložte starosti, odpočiňte si…

 

 

 

Obrazový doprovod: Městské muzeum Valašské Klobouky, Fotoarchiv.

 

Literatura:

Odehnal, Petr: Hubert Gessner a (nejen) Valašské Klobouky. Valašské Klobouky 2017.

Odehnal, Petr: Valašské Klobouky – Osnova paměti. Valašské Klobouky 2018.